Anorexie
Když se řekne slovo ANOREXIE, vybaví se mi obrázek podobný tomuto. Vychrtlé tělo a žebra, která jsou až extrémně vidět a v očích těchto lidí lze naleznout většinou bezmoc a strach.
Pod slovem MENTÁLNÍ ANOREXIE si ale každý může představit něco jiného. Každý má jiné představy a mínění o tom, co anorexie vlastně je, znamená, jaké jsou příznaky a jaké může mít dopady.
Když jsem slyšela slovo anorexie poprvé (což bylo asi na základní škole, v té době jsme něco takového probírali), říkala jsem si, proč se tak mnohdy krásné holky ničí a proč záměrně hubnou. Tehdy jsem to neodsuzovala, ale nechápala jsem to a toto téma pro mě bylo španělská vesnice.
Ale jak šel čas, rostla jsem a rostla, čím dál víc. Bylo mi 12, potom 13 a 15.... A to je právě ten zlomový bod, kdy to všechno začalo.
Začalo jsem cítit bolesti břicha, nebývalo mi zrovna nejlépe a v té době nebyla moje váha také moc ideální, ... ale zatím to nikdo neřešil.
Jenže jak čas ubíhal, doktorům se něco nezdálo a poslali mě do Dětské nemocnice v Brně. Udělali mi všechna vyšetření, ale žádnou organickou příčinu nenašli.
Tak to opět nikdo neřešil, prostě jsme to brali, že je vše v pohodě. Ale asi rok na to jsem šla ke svému doktorovi na klasickou preventivní prohlídku.
A tam to vše začalo. Prohlídl mě... a pak se zeptal na mou váhu a výšku. Když jsem mu řekla, že mám 165 cm a 40 kg, okamžitě mě poslal zpátky do Dětské nemocnice (to byl první doktor, který s tím začal něco dělat).
Vytiskl graf váhy a ten ukazoval, že od mých patnácti let váha klesala pořád dolů. Nevěděli jsme, co dělat....
Za dva týdny jsme tam tedy jeli. Nikomu nepřeju ten pocit, když jsme čekali v čekárně. Přemýšlela jsem, co mám dělat, byla jsem zmatená. Potom nás zavolali ...
Doktor se zeptal, s čím přicházíme a prohlédl mě. Potom mi řekl, jestli bych nemohla na chvíli odejít, že potřebuje mé mamce něco říct. Zděsila jsem se, ale protože jsem byla v takovém šoku, beze slova jsem odešla a zase jsem přemýšlela... Nevěděla jsem vůbec co se děje, ale už tehdy mi připadalo, že se vše zhroutí, i když to podstatné jsem ještě bohužel v té době vůbec nevěděla.
Potom mě zavolali zpět... Pamatuju si, že první, co řekl doktor, bylo, že se s mamkou dohodli na hospitalizaci a jestli souhlasím, jelikož v té době už mi bylo více než 16. Řekla jsem jen ano, protože jsem byla v takovém šoku, že kdo to neprožil, tak to nemůže pochopit. Pak jsem se zeptala, odkdy budu hospitalizovaná. Řekl, že hned.
Vyšla jsem z ordinace jako opařená a začala jsem brečet....
Za dva týdny jsme tam tedy jeli. Nikomu nepřeju ten pocit, když jsme čekali v čekárně. Přemýšlela jsem, co mám dělat, byla jsem zmatená. Potom nás zavolali ...
Doktor se zeptal, s čím přicházíme a prohlédl mě. Potom mi řekl, jestli bych nemohla na chvíli odejít, že potřebuje mé mamce něco říct. Zděsila jsem se, ale protože jsem byla v takovém šoku, beze slova jsem odešla a zase jsem přemýšlela... Nevěděla jsem vůbec co se děje, ale už tehdy mi připadalo, že se vše zhroutí, i když to podstatné jsem ještě bohužel v té době vůbec nevěděla.
Potom mě zavolali zpět... Pamatuju si, že první, co řekl doktor, bylo, že se s mamkou dohodli na hospitalizaci a jestli souhlasím, jelikož v té době už mi bylo více než 16. Řekla jsem jen ano, protože jsem byla v takovém šoku, že kdo to neprožil, tak to nemůže pochopit. Pak jsem se zeptala, odkdy budu hospitalizovaná. Řekl, že hned.
Vyšla jsem z ordinace jako opařená a začala jsem brečet....
